Pokazilo se mi auto , což mělo za následek, že jsem nějakou dobu jezdil autobusem, takže jsem do práce procházel areálem naší nemocnice od zastávky hezky pěšky. Když jsem byl asi 150 metrů od naší budovy, zahlédl jsem malé oranžové světýlko, které držela nějaká osoba.Trošku jsem přidal do kroku. Osoba byla v bílém. Říkal jsem si, že to bude asi některý zdravotník. Ne, nebyl. Čím jsem přicházel blíže, tím bylo evidentnější, že jde o uklizečku. Zaujalo mne, s jakou láskou si vychutnává svou cigaretu. Držela ji pravou rukou a s vysokou frekvencí ji dávala k ústům, potáhla, dala při chůzi zpět do výše své kyčle a poklepala prstem jakože setřese popel. Jenže to opakovala s takovou frekvencí, že se na cigaretě snad ani žádný nemohl během tak krátké doby vytvořit. Jedna perioda trvala asi 12 sekund. Potáhnutí, ke kyčli, oklepat a znova k ústům. No, mám zkušenosti s tím, jak někdo „voní“ cigaretami, když zrovna kouří, takže nešlo o vůni. Trošku se mi objevila v hlavě myšlenka co se asi děje v jejím těle a také řada pacientů, kteří kouřili a skončili s mrtvicí .
Šli jsme tedy dále. Přemýšlel jsem, zda odbočí na infekční oddělení, LDN nebo snad dokonce k nám na neurologii?! Ne, neodbočila. Šla dál – rovně. „Aha, patologie,“ říkám si v duchu. Doteď vcelku zajímavá uklizečka pro mě začala být ne příliš inteligentním člověkem . Vidí denně, jak lidé dopadají a jak je smrt blízko a přesto jí to není inspirací k nekouření. Tak zase příště, paní uklízečko.
Šli jsme tedy dále. Přemýšlel jsem, zda odbočí na infekční oddělení, LDN nebo snad dokonce k nám na neurologii?! Ne, neodbočila. Šla dál – rovně. „Aha, patologie,“ říkám si v duchu. Doteď vcelku zajímavá uklizečka pro mě začala být ne příliš inteligentním člověkem . Vidí denně, jak lidé dopadají a jak je smrt blízko a přesto jí to není inspirací k nekouření. Tak zase příště, paní uklízečko.