Různé, osobní rozvoj

V rámci jednoho semináře vystoupila mimo jiné i paní Magda Škrlová. Kromě ošetřovatelského procesu mluvila o osobnosti sestry. Bylo rozpoznatelné, že má bohaté životní zkušenosti. K upevnění pozice sester v pracovním procesu použila mnoho případů z praxe.
Po jejím odchodu na západ nastoupila v nemocnici jako sestra. Když vstoupil lékař na inspekční pokoj sester, které zde pracovaly u dokumentace, vyskočila ona jako jediná ze židle a nabízela lékaři své místo k sezení. Nastal okamžik, kdy nikdo nic nechápal. Kolegyně nechápaly co to dělá, lékař proč to dělá a ona nechápala, jak můžou sedět v přítomnosti lékaře. Až časem pochopila, že přístup k sestrám je jiný než v zemi odkud odešla. Krásný případ.

O sestrách se objeví zmínka pouze v souvislosti s nějakou senzací. ,,Sestra byla pobodána, sestra vraždila, sestry si pacienta nevšimnou bez úplatku, sesta prodávala drogy….,, Nějak mi schází ,,senzace,, každodenní práce. ,,Sestra vážící 60kg musela převléci pacienta, kterého do nemocnice dopravilo 8 zdatných hasičů. Sestra svlékla a vykoupala bezdomovce, který byl znečištěný a zapáchal tak, že se od něj všichni odvraceli. Sestra musela zvládnout agresivního opilce, kterého přivezla policejní hlídka…, Moderní sdělovací prostředek, internet, nezůstává pozadu. Pod pojmem ,,zdravotní sestra,, se najde více porno stránek než např. pod heslem úřednice. Má nás to těšit, že je naše profese alespoň pro někoho tak vzrušující?

Z pohledu tvůrců seriálů:

Slepice bez vlastního názoru. Hloupě se pohuhňává, pošilhává po lékařích, pije kávu, intrikuje, zaplétá se, dělá problémy, něco tak pitomého, aby člověk pohledal. Pak tom svěř péči o své blízké. Díky tvůrcům všem seriálů "ze života".

Sestra je majetkem zdravotnického zařízení. Musí být k dispozici, kdykoliv někdo vypadne ze služby. Osobní život nemá u tohoto druhu pracovníků co dělat. Její povinností je číst a brát na vědomí veškerá nařízení a nediskutovat o nich. Mít pacienty v naprostém pořádku a zároveň ušetřit pomůcky. Ochotně spolupracovat při zavádění nových ošetřovatelských postupů do praxe i při polovičním počtu personálu. Musí si umět poradit bez lékaře, bez uklízečky, bez sanitářky, bez ošetřovatelky. Musí zvládnout v nutném případě práci všech uvedených profesí a k tomu nezameškat svou práci. A stále být příjemná a milá. Prostě musí.

Kolik zástupců má naše profese na misterství zdravotnictví? Kdosi zapomněl na to , že se jedná o nejpočetnější skupinu zaměstnanců tohoto resortu? Pravděpodobně na to zapomněly samy sestry, jinak by si to opomenutí nenechaly líbit!

Z fakulty vím všechno a nějaká sestra se svými zkušenostmi mi nemůže konkurovat. Je pro mě služka a bude skákat, jak já si umanu. Titul MUDr. mi dává právo udílet rozkazy. Kdo jí dal právo mi říkat, že je pacientovi zle a měl bych mu něco předepsat. Já určuji, komu může být špatně a kdy. Ne nějaká "nána". Co je to za otázku, jestli jsem se neupsal u ordinace? Upsal! Ale snad po mě nechce, abych ji byl vděčný za to že přemýšlí. Každou otázku považuji za útok proti mé osobě a mé inteligenci. Někdy si sice nevím rady, ale nedám o před ní najevo. Nepotřebuji pomoc. Ono je nikdo a já jsem lékař. Tak tedy žádné odmlouvání!
(ne vždy,ale stává se)

Co s tím teď? S koncem studia nemám vůbec pocit, že umím léčit a komunikovat s různými lidmi. Pochopit systém oddělení kam jsem nastoupil je nad lidský úkol. Kde mám obědnat vyšetření? Kde seženu RTG snímky? Kde? Nevím! Tak se zeptám sestry, ta poradí. Než se naději mám před sebou snímky o kterých jsem jen přemýšlel. Než se rozkoukám, mám objednané vše co jsem chtěl. Sestry jsou moje dobré víly, pracují s přehledem, jsou zlaté. Sestra mi podstrčí papír, když nevím kam jsem ho dal, připomene mi zapomenutou ordinaci. Bez ní bych se v tom plácal jak kapr na suchu. Nepotopí mě pře šéfem, mám v ní zastání a opru.

Za každou mou chybu může jen a jen ona. Operace se mi nedaří, protože mi podává špatné nástroje. Není schopná pochopit, že když říkám skalpel myslím tím logicky háky. To by pochopil každý, jen já se tu musím rozčilovat s takovou husou! Špatně mi podala injekci, proto jsem se hald to žíly netrefil. Mám špatnou náladu? Seřvu sestru. Vždyť je tady od toho. Kdybych ji neukázal kdo je tady pánem, tak by byla nakonec ještě drzá. Já jí k práci nepotřebuji, ona musí být vděčná, že se jí dostalo té cti  být mé blízkosti. Já jsem lékař = Bůh. (A člověk by řekl, že čím starší, tím moudřejší. Bohužel není to zlaté pravidlo)

Sestra je pro mne spolupracovník, bez kterého by to prostě nešlo. Spoléhám na ni. Ona je v neustálém kontaktu s pacientem na oddělení. Ví o nich všechno a já čerpám z jejich poznatků informace k celkovému pohledu na nemocného. K čemu by byla veškerá moje léčba, kdyby nebyl pacient čisťounký, nejedený, spokojený. K čemu budou antibiotika, když bude pacient trpět žízní. Já bych její práci nezvládl. Bez sestry si chod oddělení nelze představit.

Jsou různé pohledy. Nelze zevšeobecňovat. Záleží na mentalitě, inteligenci, výchově, potřebnosti, slušnosti a onemocnění pacienta. A na druhé straně záleží na mentalitě, inteligenci, výchově a slušnosti sestry. Jsou pacienti, kteří považují sestru za služku a druhým je nutné péči vnucovat, protože nechtějí obtěžovat. Jsou pacienti, pro které je sestra nicka a pro druhé světice. Tady by byl opravdu velký prostor pro vyjmenování různých pohledů.
Každá z nás má své osobní zkušenosti, které jsou příjemné, nepříjemné, poučné, odstrašující či nezapomenutelné. To je podstata naší práce s nemocnými lidmi. Uchovejme si ony zkušenosti a poučme se z nich. Zkoušejme se na konkrétní situace dívat i z pohledu pacienta. Pomůže to předejít zbytečnému nedorozumění.

Zde platí do puntíku totéž jako v předcházejícím odstavci. Pouze pojem onemocnění nahradíme pojmem strach o svého blízkého. Opět je to původní princip práce s lidmi, kteří se ocitli v tíživé životní situaci.

Z pohledu těch, kteří je opravdu potřebují:

Anděl. Anděl, který přichází ve dne i v noci. Pohladí mě po ruce, dá mi napít, obrátí mě na druhý bok, převleče mě do čistého, namaže mi záda bolavá  od dlouhého ležení, pomůže od bolesti. Když se k tomu i usměje, rozzáří se den a noc není tak nekonečně dlouhá. Čekám na každý takový okamžik, je to pro mě pohlazení na duši. Najednou si nepřipadám, jako zbytečná troska, která je všem na obtíž. Každý kdo nadává na život, by si měl projít pocity bezmoci, které jsem zažil já. Pochopil by jak jsou potřební andělé, o kterých nikdo neví, že existují.

Sestra je prostě člověk. Obyčejná žena a občas i muž. Má své starosti i radosti. Ničím se neliší od ostatních lidí. Některá pouze "pracuje", jiná "vykonává své povolání". Denně se setkáváme s tím, k čemu se jiní ldé otáčejí zády. S nemocí, utrpením, ponížením, smutkem, smrtí. Svá intimní místa či velmi osobní myšlenky před námi lidé odhalí bez mrknutí oka a vůbec jim to není divné.

Pacienti dovolí, abychom jim do těla vpravovali různé látky, různým způsobem. A důvěřují, že to děláme správně. Zkrátka nám věří. Býváme svědky obrovských událostí, ke kterým "obyčejní" lidé nemají přístup. Lidského zrození, naděje na život, naděje na uzdravení, štěstí a změny … události, při kterých si člověk (v radosti i v nouzi) začne vážit víc zdraví než majetku. Každý den je premiéra. Každý den přinese něco nového.

 

Povolání sestry se posunulo o obrovský kus kupředu. Sestry studují VŠ, sestry se vzdělávají ve svém oboru, v psychologii, komunikaci… Pracují na sobě! Ale… Tady je to ale.. Budeme vzdělané, ale nedoceněné. My si o to ocenění neumíme říct. Čekáme, až to za nás někdo udělá . Ale on to nikdo neudělá. Každá musí začít sama u sebe. Začít můžete tím, když si uvědomíte, že nás "zatím" nemůže nic nahradit. Sestra byl pojem. Pojem v dobrém slova smyslu. Snažme se, aby to tak zůstalo.

Dokud budeme vyskakovat ze své vlastní židle, na vlastním pracovišti a uvolníme ji přicházejícímu lékaři, budeme neviditelné, neexistující, vševzdělávající, šedé myšky. Své dceři s oblibou zvedám sebevědomí větou, kterou vám ráda zapůjčím: "Každý si k tobě dovolí tolik, kolik mu dovolíš, aby si k tobě dovolil." Nechci dovolit, aby se z nás stal neviditelný a nejpočetnější dav našeho resortu. Vy to chcete?