"Děti jsou to nej… To nejlepší pro děti. Ať si aspoň děti užijou… Jsou to květy našeho života. Radost v domě. Neboj se, synáčku, táta pro tebe udělá všechno“. Nějak mi tahle písnička už strašně leze na nervy. Jako rodičovi, jako bývalému dítěti i jako budoucímu dědečkovi. Spousta rodin si tahle hesla totiž vykládá jako program školy opičí lásky.
___
___
Myslím, že by stálo za to se jich zeptat: Nebylo už dost té vaší opěvané lásky k dětem? Neměli byste s nimi začít jednat spíš po člověčím?
Opravdu bych se nechtěl do rodiny stižené syndromem opičí lásky narodit. V jediný okamžik se na jedinou bytost navalí té lásky příliš mnoho. Sotva někam zapíšou tvé datum narození a už se stáváš hračkou. Maminka, tatínek, babičky i dědečkové si na tobě začínají odreagovávat své instinkty a komplexy. Jídla máš pro tři krky. Objednají ti dětského maséra. Ke všeobecnému rozkochání na tebe rvou džíny a bundičku, ačkoli ještě neumíš ani sedět. A když jsi holka, hned ti propíchnou uši, aby do nich přicvakli zlaté náušnice, které ti chce za každou cenu darovat tetička Lucie.
Třetího dne po tvém příchodu na svět už se všechny hračky nevejdou do dětského pokoje a šestého dne by zaplnily slušně velkou garáž. Den co den tě nejprve vozí a potom vodí do obchodních center, aby tě zásobili oblečením, cestou se zastavují v restauracích a dětských hernách. Matky a babičky zvláště obdařené láskou s tebou spí v posteli do tvých deseti let. A – málem jsem zapomněl – samozřejmě tablet! Dítě nutně musí mít svůj tablet. A navíc ještě iPhone. Od tří let nejpozději. Protože Filípek ho taky má, maminka mu ho koupila a to přitom ten její nevydělává tolik, mají mnohem menší příjem než my… Má ho dokonce i Laurinka z vedlejšího oddělení, a ta má přitom jenom babičku.
Před začátkem školy obvykle období hračkovské končí a nastupuje éra „nápravně-pracovní“. Milující rodiče si konečně povšimnou, že něco asi dělali jak neměli. Děcko má nadváhu, špatnou povahu a potíže se soustředěním. To vše je impulsem k přechodu na novou úroveň jejich zábavné hry zvané rodičovská láska.
Pro toto období jsou rovněž typické zoufalé pokusy uplatnit vůči dítěti normy železné discipliny a pracovní etiky. Místo aby byl malý človíček získán pro nějaký upřímný zájem, místo aby mu poskytli více svobody a zodpovědnosti, řadí se příbuzní do řady s řemenem a řvaním. V důsledku toho se dítě naučí žít pod tíhou hrozby násilí, ztrácí zájem o cokoli, učí se lhát a být zbabělé. Když je už zbytečnost vynaloženého úsilí očividná, přichází etapa zlomené rodičovské vášně. Téměř všichni milující rodiče nyní začínají s vyčítavým tlakem: „My pro tebe děláme všechno a ty zatím…!“ Rozdíl je pouze v tom, že u jedněch toto rozhořčení nalézá výraz v naprosté kapitulaci a odeslání dítka do vzdělávací instituce uzavřeného typu, zatímco ti druzí si v hlavě pustí nekonečně hrající desku s textem: „To dítě je můj kříž!“
Smířeni se skutečností, že nic slušného z tohohle dítěte nevyrostlo, se rodiče s Tyjsimůjkřížem v hlavě nicméně dále pokoušejí hledat v téměř dospělém jedinci osobnost. Zařídí mu drahou školu, platí za opakované zkoušky, kupují mu byt a auto a vůbec zajišťují podle míry svých možností všechny pohodlné podmínky k životu.
Pokud Tyjsimůjkříž není od přírody zvláště nadán k darebáctví, přináší tato strategie dokonce i některé víceméně jedlé plody – vyroste psychicky zmrzačený, nicméně v občanském smyslu plně spořádaný jedinec. V každém případě však však tyto děti za rány způsobené neúměrnou a špatně chápanou rodičovskou láskou zaplatí jinak: zdravím, životem, duší.
Kult dětí ve své dnešní podobě vznikl před poměrně nedávnou dobou – před nějakými 50-60 lety. Děti jsou nejmohutnějším nástrojem roztáčení závodů ve spotřebě. Každý čtvereční centimetr dětského těla, nemluvě o krychlových milimetrech duše, si už dávno mezi sebou rozdělili poskytovatelé služeb a výrobci zboží. Přinutit člověka, aby touto maniakální láskou miloval sám sebe, je přece jenom dost těžký morálně-etický úkol. U lásky k dítěti to však jde tak nějak samo sebou. Pak už stačí jenom zapnout kalkulačku.
To samozřejmě vůbec neznamená, že dřív snad děti nebyly milovány. Byly, a jak! Jenomže dříve neexistovala rodina, v níž dítě by bylo středem. Rodičovská láska měla daleko skromnější materiální podobu, zato mnohem více morálního obsahu. Dospělí si nehráli na neplacené animátory, žili svůj vlastní přirozený život a jak děti dospívaly, uváděli do tohoto života také je. Děti byly milovány, ale od prvních záblesků vědomí věděly, že jsou součástí velkého universa s názvem „naše rodina“. Že existují starší, kterých si musejí vážit, a mladší, o které je třeba se starat, že existují povinnosti, k jejichž plnění se musíme přidat a víra, jíž se musíme držet.
Dnes však trh vnucuje veřejnosti model rodiny soustředěné kolem dítěte. Být obklopeno láskou v tomto modelu znamená být obklopeno předraženým zbožím. Je to vědomě na prohru orientovaná hra, jejímž jediným cílem je vytáhnout lidem z kapes peníze. Trh si nepřeje správně postavenou rodinu, protože ta by většinu svých potřeb uspokojovala sama, uvnitř rodinného světa. Avšak rodina nešťastná ráda svěří řešení svých problémů outsourcingu. Tento zvyk už se dávno stal základem celých odvětví za miliardy dolarů. Z hlediska trhu rozhodně není ideální ten otec, který s dítětem stráví víkend, půjde s ním do parku a naučí ho jezdit na kole. Ideální otec je takový, který ve volných dnech pracuje, aby vydělal na dvouhodinovou návštěvu aquaparku.
Podobná rodičovská láska však není ničím jiným než jednou z forem egoismu a zároveň výrazem hlouposti. Vzteklá, podrážděná matka, která chce dítě zdobit jako vánoční stromek, ale nevěnuje pozornost jeho otázkám, workoholický otec, kerý tajně sní o tom, že si pořídí na výchovu dítěte kouče, to není nic jiného než hraní si na rodiče. Ať si nalhávají co chtějí o rodičovské povinnosti a obětech, tento typ mateřství či otcovství je pouze povrchním potěšením.
Existuje krásné indické přísloví: „Dítě je hostem ve tvém domě. Nakrm ho, vychovej a nech jít“.
Nakrmit může každý hlupák, vychovat je mnohem a mnohem náročnější a od prvních jeho životních okamžiků dítě polehounku propouštět ze své náruče, to je láska. Děti z rodin stižených syndromem opičí lásky však nikdo do náruče nebere. Jsou svým mladým životem táhnuty jako opičí mládě na hřbetě matky. Tady dostanou tohle, onde zas támhleto, musejí to přece dostat, když jiní to mají také. Skutečný cit mezi všemi těmi dary chybí. Není na něj čas ani pomyšlení.