V recentních diskusích na téma řešení nedostatku lékařů v ČRoscilují dva zdánlivě protichůdné názory. Jeden názor prezentuje statisticko-mechanicistický požadavek na navýšení počtu studentů lékařských fakult až o 25 % (tedy šup sto prváků navíc sem, šup dvě stě prváků navíc tam, problém vyřešen!).
___
___
Druhý názor akcentuje spíše nutnost zlepšení podmínek – včetně systému postgraduálního vzdělávání – pro lékaře stávající.
Tyto dva možné způsoby řešení ale nejenže nejsou ve vzájemném protikladu, jsou komplementární a podle mého názoru jsou dokonce vzájemně podmíněné. Ohledně simplexního navýšení počtu studentů z řad současných zájemců: když pominu vážné otázky personální a prostorové, je zde
ještě jeden aspekt, na který se spíše málo poukazuje.
Jakožto dlouholetý vyučující jednoho ze základních předmětů (tedy podle mě samozřejmě toho úplně základního a nejryzejšího), a sice patologie, jsem si nemohl nevšimnout kolísavé a v celkovém trendu spíše sestupné úrovně znalostí (= schopností?) adeptů lékařství. Ano, v lepší části Gaussovy křivky jsou samozřejmě studenti schopní úspěšně studovat kombinovaný MD/Ph.D. program, poté následuje zaoblený solidní vrchol, ale problém je s druhou částí křivky, s asi 10 % nejhorších studentů. Zde jsou studenti, o které mám i jako spíše benevolentní zkoušející obavy.
Dovolte mi velmi zjednodušující, ale zároveň velmi názorný příklad. Máme-li řekněme 20 základních typů tkání/orgánů, z nichž od každého existuje zhruba pět základních nádorů, pak se student musí ke zkoušce z patologie naučit mj. pár vět o každém ze 100 nádorů (velmi zjednodušeně!).
Ovšem řada z těchto 10 % studentů z tragického konce Gaussovy křivky má problém se o každém nádoru naučit dvě tři věty, tedy 200–300 vět o nádorech za dva semestry kurzu patologie. Takové studenty posílám do opakovaného ročníku a několika studentům jsme studium – po poslední komisionální zkoušce – ukončili (v opakovaném třetím ročníku, tedy po čtyřech letech studia za peníze daňových poplatníků!). Předpokládáme-li, že příjímací procesy lékařských fakult jsou nastaveny tak robustně, že vybírají z řad aktuálních zájemců skutečně ty nejlepší a nejmotivovanější, jak potom pomůže přibrat navíc dalších 25 % ještě horších zájemců (z těch v současnosti nepřijatých)?
Bude poté v příštích letech následovat „interní pokyn“ MZ a MŠMT, že o každém nádoru stačí třeba jenom jedna věta? Například jestli je benigní nebo maligní? Jen aby bylo z přijatých co nejvíc absolvujících? Nepochybuji o tom, že mezi současnými středoškoláky v ČR a na Slovensku je dost nadaných mladých lidí, kteří by zvažované zvýšení zaplnili a fakulty úspěšně absolvovali. Jenže tito mladí lidé se patrně hlásí na jiné VŠ než na lékařské fakulty. Řešení vidím ve zlepšování situace a mediálního obrazu lékařů, což do budoucna upoutá zájem těch nejlepších maturantů.
Situaci nenapomůžou ani v posledních letech módní komentáře některých stávajících kolegů o tom, že by svoje potomky na medicínu „nedali“, že by jim „nezkazili život“. Téma se dokonce čas od času dostane na stránky odborného média, naposledy do předvánoční Medical Tribune!
Podle mého názoru jde u těchto kolegů o čiré pokrytectví, popřípadě jde o problém s nesprávnou volbou některé z mnoha pestrých a různě náročných medicínských specializací. Pro autora příspěvku, který by v případě reinkarnace v maturanta bez sebemenšího zaváhání znovu volil stejnou školu i stejnou specializaci a možnost věnovat se medicíně považuje za velké životní privilegium, je toto škarohlídství nepochopitelné. Od nás, stávajících lékařů, by měl ke generaci dnešních středoškoláků jít naopak jiný vzkaz, a sice ten, že medicína je krásné celoživotně i celosvětově provozovatelné velmi uspokojující řemeslo, po kterém bude poptávka vždy a všude, a tedy znamená téměř absolutní jistotu práce, a které materiálně sice většinou nevede k rychlému zbohatnutí, ale zcela jistě vede k velmi solidnímu živobytí.
Teprve poté bude možné počet přijímaných studentů navýšit s předpokladem, že tito kvalitní lidé studium rovněž i absolvují. V neposlední řadě k tomuto také přispěje další zlepšování systému postgraduálního vzdělávání (česká specialita vymýšlet vymyšlené, podle mého názoru by stačilo převzít severoamerický systém rezidentur/fellowshipů včetně oborů, systému financování školicích nemocnic a školitelů, což by ovšem byl námět
na další článek). Má-li navýšení počtu studentů lékařských fakult probíhat z nynějšího poolu zájemců o studium medicíny, tak podle mého názoru
navýšení počtu studentů přijatých do prvních ročníků výraznější zvýšení počtu reálných absolventů nepřinese.
doc. MUDr. Leoš Křen, Ph.D., přednosta,
Ústav patologie Lékařské fakulty Masarykovy
univerzity Brno a Fakultní nemocnice Brno