Od narození přebíráme názory ostatních na to, co je dobré, špatné, správné a nesprávné. Už tehdy se rodí předsudky, které budou až do smrti zkreslovat náš pohled na svět.
___
___
Jednoho odpoledne trénoval žabáček u močálu skákání.
Hop a skok, kvak, hop a skok”, kvákal si pro sebe a přeskakoval z kamene na kámen. Vždycky, když se odrazil, měl nádherný pocit volnosti.
Jak si tak poskakoval, zahlédl dlouhé, hubené stvoření, jak se plazí u keře. “Klouzy, klouz, ssss, klouzy klouz,” syčel si ten tvor. “Kdo jsi?” zeptal se žabák. „Hádě,“ řekl had.
„Budeš si se mnou dneska hrát?“ zeptal se žabák.
„Ano.“, odpovědělo hádě. A tak celý den jen skákali a plazili se u keře. Žabák ukázal háděti, jak se skáče z kamene na kamen. Pro hádě to nebylo jednoduché, protože bylo moc dlouhé, ale přesto si užilo spoustu legrace. A pak hádě ukázalo žabákovi, jak se vyšplhat na větev. Nahoru to šlo trochu hůř, ale žabákovi se líbilo, že ho větvička šimrá na kulatém bříšku, když se po ní plazí. Hráli si a přitom se vesele smáli.
Za nějaký čas dostali žabáček a hádě hlad a šli domů na oběd. Dohodli se, že nazítří se sejdou a budou si zase hrát.
Když přišel žabák domů, maminka viděla, že se nějak divně vlní. „Co to děláš?“ zeptala se.
“Hele, mami!” pyšnil se žabáček, skákal, plazil se a zase skákal a plazil se k mámě. “Mám nového kamaráda – hádě, a to mě dneska ráno naučilo plazit se!” řekl pyšně.
Máma žába vyvalila oči strachem: “Synku, copak nevíš, že hadi jedí žáby? Slib mi, že si s ním už nikdy nebudeš hrát!?”
Když přišlo domů hádě, jeho maminka se nejdřív smála. “Co to děláš?” ptala se, když viděla, jak se hádě kroutí ze strany na stranu a pak zase nahoru a dolů.
“Skáču, maminko, dívej se!” pyšně odpovědělo hádě. Klouzy klouz, hop a skok. “Naučil mě to kamarád žabák!” vyprávělo s úsměvem.
Hadí mama zasyčela. “Synku, žáby jíme, ale nekamarádíme se s nimi! Až ho příště uvidíš, rovnou ho spolkni. A neskákej takhle, vypadáš jako blázen!”
Druhý den ráno, když se žabáček a hádě potkali u močálu, oba si udržovali uctivou vzdálenost. Pak žabák trochu uskočil a řekl háděti, že si s ním nesmí hrát. “Díky, žes mě naučil plazit se. Bylo to moc prima,” řekl smutně.
Hádě se zamyslelo nad tím, co mu řekla maminka o tom, že má žabáka spolknout, ale pak si vzpomnělo, jaká byla včera legrace a radši se odplazilo pryč.
Na rozloučenou smutně syklo: “Díky, žes mě naučil skákat!”
Na opačných koncích močálu pak žabák i hádě ve vší tajnosti pilně trénovali – hop a skok, klouzy klouz –a vzpomínali na den přátelství, v němž si oba užili tolik legrace.
Víte, proč si romské děti většinou nehrají s neromskými? A proč se dospělí Romové "nemusí" s dospělými neromy?
Stejně tak jako si žabáček hrál s háďátkem tak si malé romské dítě hrálo s neromským. Učili se od sebe tak jako to dokáží jenom děti. Hráli si, skotačili, smáli se a užívali si legraci. Když se vrátili domů a s nadšením v očích začali vyprávět rodičům, co všechno s novým kamarádem zažili, rodičům tuhla tvář.
„Okrade tě, ublíží ti! Zítra zůstaneš doma!“ rozhodne neromský rodič.
„Nehraj si s ním. Nemají nás rádi. Nebudeme se vnucovat!“ říká zase romský rodič. Háďátko se žabáčkem posmutněli. I tyto dvě děti svěsili hlavu a přes prvotní protesty usoudili, že rodiče mají asi pravdu. A už si spolu nikdy nehráli. Už, když jsme maličcí, přebíráme názory dospělých na to, co je dobré, co je špatné, co je správné, co není správné. Tehdy se narodí předsudky, které budou až do smrti zkreslovat náš pohled na svět. Rodičům a ostatním lidem ve svém okolí můžeme tedy poděkovat za to, co si myslíme o ostatních ještě před tím než je poznáme. Kromě poděkování se můžeme, ale častěji než naši rodiče zamyslet nad tím, co předáme my našim dětem. Nebo nad tím, co si myslíme o tom či onom a svobodněji se rozhodnout, zda před-SUDEK nevyměníme za ú-SUDEK. V přírodě to přece chodí tak, že když se něco narodí, tak to také jednoho dne zemře. A předsudky nejsou žádnou výjimkou.