Život je velmi vděčné téma. Především pro filozofy. V mém článku se zamýšlím nad jeho 10ti specifiky od narození přes práci, automatismy, délky, způsobu prožití až po jeho konec - smrt.___
___
Nespočet filozofů se tímto tématem zabývalo a možná ještě více lidí se mu bude věnovat v budoucnu. Následujících deset bodů berte tedy jako příspěvek do tisíce let trvající diskuze o tom, jak žít úspěšný a hlavně šťastný život.
1.Co je život?
Od rodičů dostáváme život. Ten život je jeden. Začal a jednoho dne skončí. Nezasloužili jsme se o něj. Dostali jsme ho zdarma a věcí zdarma si obvykle příliš nevážíme. Proto většina z nás ani neví, co život je. Wikipedie ho definuje jako vše (živočichové, rostliny, houby, mikroby a bakterie), co se skládá z uhlíku a vody, obsahuje buňky, má fungující metabolismus, roste, reaguje na podněty, rozmnožuje se a díky přirozenému výběru se přizpůsobuje prostředí.
2. Žít nemusí vždy znamenat žít
Nejenom život jsme dostali od rodičů. Dostali jsme od nich do genů zapsaný popis toho, kdo jsme, a dennodenní péči, která nám do mozku vepsala druhou část naší osobnosti. I proto je tolik možných způsobů, jak strávit život, kolik je předpon slovesa „žít“: pro-, do-, pře-, za-,… Jako všude jinde, i v žití platí staré známé: „Když dva dělají totéž, není to totéž.“ Pravděpodobně máte i vy okolo sebe lidi, kteří za rok zažijí to, co jiní za dvacet pět. Život je tedy možné naplno vychutnat a prožít, anebo také protrpět a přežít.
3. Kolik času máme na žití?
Neandrtálci si v průměru museli vystačit s dvaceti, pračlověk s třiceti pěti lety. Staří Řekové se dožívali dvaceti osmi, středověcí Evropané třiceti tří let. Dnes je na světě dvanáct zemí s nadějí na dožití nad osmdesát let, z toho nejvíce v Andoře – 83,5 roku. Na druhé straně je na světě osm zemí s průměrným věkem dožití méně než čtyřicet. Nejméně ve Svazijsku – 33 let. Nejstarší známá žijící žena byla Francouzka Jeane Calment (1875–1997), nejstarší žijící muž byl Izumi Shigechiyo z Japonska (1865–1986). V ČR je průměrná naděje na dožití 73 let u mužů a 78 let u žen. To je 26 500 a 28 500 dní. Těm, kteří oslavili třicítku a ještě jim nebylo čtyřicet, tedy zbývá v průměru 13 000 dní na to, aby pro- nebo do-žili svůj život.
4. Čtvero ročních období
Stejně jako den se skládá z rána, poledne, večera a noci, nebo rok z jara, léta, podzimu a zimy, tak i lidský život sestává z dětství, dospívání, dospělosti a stáří. Tak jako v létě si nezabruslíme na zamrzlém rybníku a v zimě nenatrháme na louce kopretiny, tak v dětství nenapíšeme bestseller a ve stáří nepromilujeme noc. Čím lepší povědomí máme o zákonitostech jednotlivých období života, tím lépe je dokážeme využít k radosti své i druhých.
5. Autopilot
Vzpomenete si, kdy naposledy jste jeli autem, ani nevíte kudy? Kdy naposledy jste zamkli dveře nebo si čistili zuby a nebyli jste si jisti tím, zda jste to udělali? Nebo jste potřebovali jít doprava tam, kde obvykle jdete doleva, a vy jste šli doleva tak jako obvykle? Pravděpodobně si vybavíte desítky takových situací. Není divu. Osmdesát až devadesát procent bdělého času děláme věci automaticky. Je to jako s letadly, která většinu letu řídí naprosto bezpečný mechanismus zvaný autopilot. Nebezpečí tkví v tom, že při nonstop zapnutém autopilotovi děláme věci tak, jak jsme se je kdysi naučili – stále stejně, jako stroj.
6. Dvě cesty
V životě mám velmi zjednodušeně dvě cesty, po kterých se mohu vydat. Buď jdu tou dobře prošlápnutou a dělám věci, jak jsem se jim kdysi naučil. Dbám na to, co musím a co bych měl. Jinými slovy žiji z větší míry život jiných lidí. Je to cesta pohodlná a jistá. Je na ní možné prožít pěkný život. Když se mi podaří vypnout autopilota, mohu se vydat vlastní neprošlapanou cestou. Přemýšlím o tom, co chci, co nechci, a podle toho se snažím žít. Nekopíruji druhé, mé nápady jsou tedy originálnější, vztahy hlubší, radost trvalejší. Život na této cestě tak může být neobyčejnější.
7. Jak moc pracujeme?
Práce je stará jako člověk sám. V pravěku jsme jí věnovali ročně cca 1400 hodin. Ve středověku už to bylo 1600 hodin, za raného kapitalismu jsme k obživě začali potřebovat už 3300 hodin za rok. Dnes je to podle OECD od 2400 hodin ročně v Koreji až po 1350 v Norsku. V Čechách je to 1882 hodin ročně. Faktem doby ovšem je, že práce stále méně začíná a končí u píchaček. Více a více pracujeme v kině, při sportu, ihned po probuzení, chvíli před spaním. A tak statistiky OECD a jiné podobné jsou většinou pouhou akademickou rozcvičkou. Smyslem byla vždy obživa. Zhruba od druhé světové války se začíná objevovat učení se novým věcem, seberealizace a radost.
8. Jsme šťastni?
V západním světě se objevil zajímavý rozpor. Nikdy v historii jsme nebyli tak bohatí. Příjmy na hlavu rostou pozvolna od druhé světové války. Na druhou stranu jsme stále stejně nebo dokonce méně spokojení. Nikdy jsme se nedožívali tak vysokého věku, neměli tak nízkou kojeneckou úmrtnost, dokážeme léčit dříve neléčitelné choroby, máme tisíce možností výběru všeho, na co člověk pomyslí. Přesto nejsme šťastni.
9. Je to na nás!
To, jaký člověk prožije život, bylo vždy do velké míry dáno tím, komu a kde se narodil. Narodil-li se člověk chudý, obvykle chudý i zemřel a naopak. Dnes na původu, pohlaví, rase, sexuální orientaci, přestává záležet. Co rozhoduje jsou schopnosti a umění s těmi schopnostmi naložit. Už to nejsou rodiče, učitelé, církev nebo stát, kdo za nás rozhodovali, co si budeme oblékat, co studovat, kde žít, koho si vezmeme, zda, kde, s kým a kolik budeme pracovat. Je to jenom na nás. To je osvobozující a zároveň zničující. V těch nekonečných možnostech nás nikdo neučil se zorientovat.
10. Smrt
Když uběhne našich 26 500 a 28 500 dní, přichází zpravidla smrt. Wikipedie ji definuje jako konec života projevující se zastavením životních funkcí organismu spojeným s nevratnými změnami, které obnovení životních funkcí znemožňují. Umírání je postupný proces, na jehož konci je smrt. Smrt je tedy stav organismu po ukončení života. Smrt nelze zaměňovat s umíráním, neboť umírání je jedna z fází života organismu. Zastavení životních funkcí, které lze ještě včasným vhodným zásahem zvrátit, se nazývá klinická smrt. Na co u nás umíráme? Nemoci oběhové soustavy 51,4 %; rakovina 27,2 %; poranění a otravy 6,5 %; nemoci dýchací soustavy 4,4 %; nemoci trávicí soustavy 4,2 %; úmrtí na silnici 1,2 %; vraždy 0,2 %.